Každý má svůj domov

Každý má svůj domov

Na světě je vážně spousta krásných míst. A tato nám někdy z jakéhokoliv důvodu přirostou k srdci. Někdy je pro to reálný důvod, zatímco někdy jsou to jenom pocity, které nás někam táhnou, ale každý máme přinejmenším jedno takové místo. Nebo bychom ho aspoň měli mít. A tím místem, kam nás to táhne nebo aspoň má táhnout, je pochopitelně náš domov. Tedy to místo, o kterém sice někteří vtipálci říkají, že je to jediné místo, kam můžeme jít, když už je všude jinde zavřeno, ale které je ve skutečnosti tím jediným místem, kde jsme vždycky vítaní a kde nám nikdo nikdy neřekne, že tam nemáme co pohledávat.

Někdy je domovem místo, kde jsme se narodili a prožili tu dětství. A na tom není nic divného. Když nám naše první působiště poskytne dostatek radosti ze života, není divu, že k němu přilneme a třeba se už od něj nemůžeme odtrhnout. Ale zrovna tak se může stát naším domovem až místo, kde zapustíme kořeny v pozdějším věku. Ne vždycky je přece nejlepší hned to první, co v životě poznáme. Někdy se k tomu nejlepšímu propracujeme až později. A proč by také ne? Každopádně je ale domovem, tedy tím opravdovým domovem, místo, kde se nám líbí. A kde nám to vyhovuje.

A kde nás mají ostatní lidé rádi a my máme zase rádi je. Je to místo, kde nepoznáme zásadnější strádání, odkud si nepřinášíme pocit frustrace, utrpení nebo křivdy. A když už člověk domov má, měl by ho mít. V ideálním světě nemá nikdo právo někoho jiného o jeho domov připravit. A už vůbec ne s využitím síly a zvůle. Čehož jsme nebo jsme byli svědky i my. A i my máme kus másla na hlavě. Protože jsme i my, čímž myslím český národ, kdekoho připravili o domov. Nejdříve po válce, kdy jsme z domovů vyhnali naše Němce, a později za socialistického režimu, kdy přišel o domov kdekdo, kdo se rozhodl zkusit, jaké to je žít jinde, bez souhlasu státu.